11′ Celý ten pobyt v Německu byl bohatý na různé události. Mohl jsem žít téměř dva týdny s uprchlíky, protože do Evropy právě přicházela první vlna ze Sýrie. Tak jsem se někdy smál, protože já, cizinec v Německu, jsem jim občas pomáhal s němčinou. Každý z těch lidí měl za sebou nějaký příběh a často náročnou cestu. Nikdy jsem ani nezažil tolik pohřbů jako právě za ty tři roky, snad jich bylo 14 a všichni zemřelí byli obláti. Některé jsem před smrtí poznal, smál se s nimi. Dokonce si pamatuju, že hloubka každého hrobu v Německu je aspoň 170 cm, protože jsme jich několik i vykopali. Mrzí mě strach mnoha dokonce mladých lidí, kteří si myslí, že po smrti budeme před přísným soudcem – Bohem, který bude sčítat všechny naše hříchy, naše dobré skutky, a proto s ním teď nechtějí mít, kromě chození na mši a modlitby bez srdce, nic společného. Takoví lidé ještě nezačali žít nový život, který jsme ve křtu dostali, ani dnešní evangelium – „pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“. Za zkušenost spásy nemohu nikdy dostatečně poděkovat, ale mohu ji přijmout a žít z ní. A díky všem starším spolubratřím, kterým nechyběl smysl pro humor ani na konci života na tomto světě. Chtěl bych být na konci života svobodný jako oni.
