21′ I přes těžkou situaci, která teď téměř všude v nemocnicích vládne, je možné právě tam Boha zakusit. Na Lochotíně, nedaleko od mého intru, byla Léčebna pro dlouhodobě nemocné a františkáni tam chodili slavit mše, navštěvovat lidi a zvali tam i ostatní. Někdo tam chodil hrát na kytaru (Oto), Lucie Vavrušková tam chodila lidi těšit, ona je taková veliká utěšovatelka, a nějak jsem se tam ocitl i já, jako dobrovolník, který doprovázel lidi, kteří už moc pohybu nezvládnou. Nemohu zapomenout na pana W., který byl povoláním doktor a který měl Alzheimera. Každý úterý mi vyprávěl, kde všude působil, jaké dostal vyznamenání, a na konci mě vždy povzbudil, když mi předpovídal, že budu skvělý inženýr. Nejsem! Vidět františkána Didaka, jak dokáže k těmto lidem mluvit, bylo darem i pro mě. Je to sice v tomto životě často poslední stanice a občas strávená bez příbuzných, ale pro mě to bylo i setkání s Bohem. Nějak jsem vnímal, že je v těch dlouhých chodbách přítomný a že člověk může potkat právě tam anděly, kteří jsou občas sestrami, občas doktory… že hlásat a konkrétně rozsévat radostnou zvěst je povolaný každý. Já jsem ten, který tam více dostal, než daroval. Díky dnes za všechny, kdo pracují v nemocnicích i svým srdcem.
