13′ Pocit, že je člověk doma, dávají vždy vztahy. Nebyl jsem v domě v Hünfeldu jen s obláty, ale téměř každý den jsem potkával Blancu nebo Alfreda. Svědectví jejich společného života bylo pro mě neuvěřitelně krásné a důležité. Tak trošku si nás adoptovali, protože láska je plodná v každém věku, pokud je to tedy láska, a v jejich případě je! Alfred se chodil s námi a Blancou ve středu modlit, čímž se vzdal jednoho poločasu Ligy mistrů, a to je veliká oběť, kterou pochopí jen opravdoví fanoušci fotbalu. No a každé ráno někdy okolo 5:40 jsme potkávali v kuchyni naší „klášterní mamku“, která už měla pro nás (mě a Otu) připravenou kávu, protože u nás pracovala. Často jsme se hned ráno společně něčemu zasmáli. Je to Violet, původem ze Sýrie, která nás také pozvala k sobě domů na sladkosti, které se dělají právě v Sýrii, a to byl další nezapomenutelný dar. Díky, Alfrede a Blanco, díky, Violet! A mnoho dalším dlužím veliké díky.
