Z nuly na sto

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou se zase naměří vám.“ (Lk 6, 27-38)
 
 
Nikdy jsem moc nerozuměla lidem, kteří mluvili o svých nepřátelích. Nějak jsem nechápala, jak to vzniká. Vždyť stejně tak, jako na přátelství musí být dva, musí se přece i na „nepřátelství“ podílet obě strany. Jinak to přece nemůže být tak vyhrocené, nenávistné a tak vážné. Tak jsem to vždycky vnímala. Nepřátelé. Na můj vkus moc silné slovo… 
 
Minulý měsíc jsem strávila několik nocí na dětské klinice se svým tříměsíčním synem. Nechci mluvit o důvodech jeho hospitalizace, ale o naší „spolubydlící“ na pokoji. Byla to další maminka se stejně starým chlapečkem. Přijati byli o několik hodin před námi, takže když jsme pak přišli na pokoj my, byli tam už docela zabydlení. A zřejmě si také přáli, aby na pokoji zůstali sami…  Vešla jsem, pozdravila jsem a záhy jsem pochopila, že tady to bude těžké. Pořádné odpovědi jsem se nedočkala a od tohoto momentu bylo cítit ve vzduchu obrovské napětí. Překvapila mě ta razance a odmítavý náboj celé té situace. Jasně, ani jedna tu vlastně být nechceme, raději bychom byly doma, ani jedna z nás nechce trčet v nemocnici a strachovat se o své dítě… Ale tohle bylo trochu moc! Trvalo to dva celé dny. Několikrát jsem s paní zkusila navázat kontakt a začít si s ní povídat, ale nepodařilo se mi to. A tak jsem se s tím nepříjemným stavem „dusna“ začala smiřovat. Jsem pro tu paní nepřítel, nechce mě k sobě pustit a já s tím nejsem schopná hnout. 
Druhý den se to zlomilo. Po večerní vizitě najednou stačilo jedno slovo a paní se rozpovídala. Vyprávěla o svém životě, o svých radostech i starostech, o svých výhrách i prohrách a naprosto mě odzbrojila svou otevřeností a upřímností. Najednou se to úplně obrátilo. Tak nějak z nuly na sto. Černá a bílá. Měla jsem pocit, že se známe roky. Byly jsme na jedné vlně. Nechápala jsem, kde ta paní ke mně najednou bere takovou důvěru. Povídaly jsem si několik hodin. A mně se strašně ulevilo. Byla to moc fajn ženská. 
 
Propustili nás ve stejný den. Byly jsme obě šťastné, popřály jsme si hodně štěstí a s úsměvem se rozloučily. Byla jsem spokojená, že jsme ten pobyt nakonec všichni přečkali celkem dobře. A byla jsem si jistá, že tohle je konec příběhu. Druhý den mi zvonil telefon. Dětská klinika. Prý paní, co se mnou byla na pokoji, shání moje telefonní číslo. Chtěla se omluvit, potkat se, povídat si, kamarádit se, chodit s dětmi společně ven. Chtěla se spřátelit. Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. 
 
Autorka: Karolína Svobodová

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to Top