Velký plyšový lev

Evangelium - Mt 22, 1-14

Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: `Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: `Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: `Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“

Velký plyšový lev

V naší rodině se kdysi objevila milá knížka převyprávěných evangelijních příběhů na dobrou noc. Celá rodina, všichni synové i my rodiče máme jednoznačně nejraději ten s názvem Pozvání na hostinu. A příběh už jsme četli tolikrát, že se nám okamžitě vybaví, když jen uslyšíme název tohoto evangelního úryvku v kostele. A kazatel promine, v tu chvíli ho moc neposloucháme, ale přehráváme si ten důvěrně známý scénář z knížky na dobrou noc. Ano, tušíte správně, i teď se chystám vyprávět o tom, jak velký plyšový lev s nejkrásnějším místem na okenním parapetu vyslal svého přítele myšáka, aby pozval ostatní hračky na hostinu.

Nevím, jak u vás, ale my doma máme rádi oslavy. Každou takovou párty buď tajně chystanou nebo tou, na kterou se oslavence předem ptáme, jaké by chtěl dárky a slavnostní obědové menu, vyjadřujeme svou lásku k němu. My to víme a on to ví. Možná máte jiné scénáře, třeba nosíte oslavenci ráno do postele snídani, děláte slavnostní večeři nebo chodíte na oběd do oblíbené restaurace. V každém případě jde o společný čas, přemýšlení nad tím, co by druhému udělalo radost, vzájemnost. My s postupem času vrůstáme do fáze, kdy se moc těšíme na dárky, ale stejně tak na společné stolování, procházku, vyprávění příběhů z poslední doby nebo vzpomínání na historky z oslavencova dětství.

Odvažuji se tvrdit, že takovýto čas je v jistém smyslu výjimečný. Je to obzvláštní čas na společné cestě, která je především tvořena dny všedními, kdy se potkáváme ráno neumytí a neučesaní, během dne zase někdy v náladě dobré, ale také unavení nebo protivní. S někým se vidíme běžně jen velmi málo a je nám to líto. Někdy se nám společně všedními dny jde zlehka, někdy nemáme chuť ani sílu pokračovat. Pozvání na slavnost má za cíl všednost prolomit a dát ujištění, že za vší námahou dnů jsou tu naše vztahy. Že jsme ochotni pro toho druhého tenhle kolotoč povinností nebo vlastních zájmů přerušit a darovat mu kousek sebe.

Velký plyšový lev to se svým pozváním na hostinu na okenním parapetu myslel podobně. On už v sobě měl vytvořený prostor pro hračky, které pozval. Mám i já v sobě místo pro Krista? Žiju s ním v živém vztahu denního setkání a přebývání v jeho přítomnosti? To je otázka i pro mne… Ale kdyby tomu tak doopravdy bylo, pak bez promýšlení přijmu i pozvání na hostinu, že?

Autorka: Hanka Koukalová, diecézní ředitelka Papežských misijních děl 

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to Top