Evangelium – Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
Jedno horké sobotní odpoledne jsem se vracel z dopolední zádušní mše ve vzdálené usedlosti. Na půli cesty domů si mě stopla dívka, odhadem tak 15-16 let. Stopování je tu na těch našich zimbabwských prašných cestách běžné – pro většinu lidí je to jediný způsob dopravy na větší vzdálenosti. Ta dívka neuměla ani nerozuměla ani slovo anglicky. Překvapilo mě, že se nestydí mluvit šonsky s bílým mužem, který umí šonsky očividně jen pár slov. Děti i mládež tu jsou totiž k dospělým většinou hodně nesmělí, a vůči mě dvojnásob. Takže jsem byl hodně překvapený, že si mě stopla a že se mnou mluvila. Snažila se mi vysvětlit, kam že to potřebuje vzít. Rozuměl jsem Maranda. Je to ještě kus cesty za Maraire, kde leží naše misie. Tak jsem se jí snažil říct, že ji teda vezmu aspoň do Maraire. Dodala něco o chůzi pěšky – asi se ptala, jak daleko se pak ještě musí jít. Na to už jsem nebyl schopen dát srozumitelnou šonskou odpověď. Ale ona na ni ani nečekala. Odběhla si pro zavazadlo, které leželo ve stínu. Zaujalo mě, jak opatrně brala ten uzlíček přikrývky do rukou… Jak by ne, vždyť v něm bylo novorozeně! Položila ho do auta na zadní sedačku a odběhla ještě pro další svoje věci, které ležely na jiném místě, a mě tam na chvíli nechala samotného s tím andílkem. Byl jsem naměkko. Kde vzala tu důvěru ke mně?
Tak jsme jeli. Pomalu, aby se maličká princezna nevzbudila. Jinak to tu stříhám, až auto lítá… Dovezl jsem ji až do Marandy k venkovským obchodům. Dívka se mi zas snažila něco říct, asi, že čekala na dopravu od Božího rána, nevím. Jejím několikanásobným díkům jsem však rozuměl dobře. Když jsem pak jel domů, dál mě přemáhalo to překvapení: tak mladá maminka a sama. A kde že vzala tu důvěru? Ani jsme si nerozuměli, jen ten cíl cesty…
Uvědomil jsem si, že na tom byla asi dost podobně jako Maria: (pravděpodobně) nemanželské dítě ve velmi mladém věku, na cestě, bez zázemí, bez prostředků, avšak s porcí důvěry, která mě, misonáře, ohromila. Maria vsadila všechno na důvěru v Boží povolání. Důvěřovala Božímu poslu, ačkoliv byl úplně cizí a přirozeně v ní vyvolával ostych nebo dokonce strach. A právě skrze její důvěru vstoupila do světa spása.
Tak jsem díky tomuhle setkání dostal krásnou lekci důvěry v Boha. A taky se potvrdilo, že platí nejen to, že my misionáři obláti evangelizujeme chudé, ale i to, že chudí evangelizují nás. Naši chudí nám tu nedají moc peněz, ale naučí nás třeba důvěřovat v Boha.
Karel Mec, misionář oblát, Zimbabwe