Evangelium – Jan 20,19-31
Slova svatého evangelia podle Jana.
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Přijmout i to, co je nelogické
Když čtu toto evangelium, přemýšlím o své slabosti.
Apoštol Tomáš má pochybnosti, když uslyší, že Pán opravdu žije. „Vždyť to jde proti veškeré logice, veškerému běhu zákonů“, říká si nejspíš. Chce uvěřit, ale… dá se něčemu takovému věřit?
Mám pochybnosti, nad tím, jestli jsem si zvolila v životě cestu, kterou chci opravdu ze srdce jít. Pochybnosti nepodlehnout tlaku nebo pochybnosti nad rozhodnutími, které jsem v životě udělala. Také nad tím, zda dokážu být opravdu tím člověkem, kterým mě Pán stvořil. Pochybností v sebe sama, protože „to přece nemůžu zvládnout“. A neméně často, pochybnosti o víře.
Právě pochybnosti jsou mojí velikou slabostí. V mém životě ale mají svůj důležitý význam. Jsou to totiž právě ony, které mě nutí ptát se, motivují mě do touhy po hlubším vztahu s Bohem a tedy hlubší víry. Mnohokrát už se mi už také potvrdilo, že On nás v našich slabostech dělá silnými a přesně v takových chvílích mě obejme a v jednom okamžiku mi zboří nejen tu věž z pochybností, ale i tu mou „Tomášovskou“ nedůvěru dát se mu plně do rukou, opravdu VĚŘIT, přijmout i to, co je nelogické a jde proti všemu rozumem pochopitelnému. Jde mi naproti do jakékoliv situace, ve které se nacházím, bere mě za ruku, vkládá ji do svých ran, které hojí ty mé a já tak v té chvíli, kdy se cítím nejslaběji na světě, se cítím zároveň nejsilněji, protože jsem s Ním, s tím, kdo je „Pán můj a Bůh můj“.
Autorka: Salome Mecová