Evangelium – Jan 14,15-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. (Zase) k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Obrácení ke svobodě
Přikázání, láska, Duch pravdy. Když čtu toto evangelium, tak se mi nevybavuje jen nějaká chvilka, nějaká jedna zkušenost, ale celé etapy mého života, spojené s jednotlivými pojmy dnešního evangelia, etapy, které mě vedly k postupné větší zralosti a růstu. Jestli jsem za posledních 10 let něco pochopil, tak je to fakt, že jsem povolaný k růstu. K jakému růstu? Ještě před nějakou ne příliš vzdálenou dobou bych řekl, že k růstu v lásce, což je správně, ale není to úplné. Čím dál víc vnímám, že jsem povolaný žít ve svobodě, protože milovat můžu jen, když budu svobodný a budu taky vědět o tom, že jsem svobodný.
Obrácení ke svobodě poprvé.
Vyrůstal jsem v tradičně věřící rodině na tradičně věřícím území ve Slezsku. Žil jsem jako obvyklý ne úplně věřící katolík. Ale všechno změnilo obdoby přípravy na biřmování. To, co si spoustu biřmovanců tam u nás prožije jako poslední cestu do kostela, byl pro mě začátek objevování církve a důvěry v Ježíše. Duch pravdy mě dva týdny po biřmování uvedl do jediné podstatné pravdy života víry – nejde o přikázání, chození do kostela a ke svátostem, ale o vztah. Pochopil jsem, že „moje“ dosavadní křesťanství bylo jako tělo bez duše, vyprázdněné, mrtvé, bez náboje. Ale prohlédnul jsem to jen díky vylití Ducha, kterého jsem si vyprosil u biřmování. Letnice jsme tak zakusil poprvé na vlastní kůži. Když jsem tehdy přistupoval k biskupovi, tak jsem se modlil: „Pane, jestli jsi, dej se mi poznat“. A „Duch pravdy“ mě pak skrze zkušenost jedné svátosti smíření uvedl do pravdy o tom, že můj život nemůže být naplněný plněním něčeho, ale naplněním Někým. Zažil jsem, že jako křesťan nepotřebuju přikázání, protože ta jsou minimalistická. Láska jako dar je naopak maximalistická.
Obrácení ke svobodě podruhé.
Když jsem udělal první sliby, stal jsem se oblátem a začal jsem studovat ve scholastikátu. Myslel jsem si, že tím jsem uzavřel kapitolu povolání a už se tím nemusím nadále zabývat. Moje naivita mě dodnes udivuje a rozesmívá. Až s duchovním doprovázením jsem přišel (a stále přicházím) na to, že láska nemůže existovat bez svobody. Musel jsem tak stokrát zpochybnit mé rozhodnutí, abych zjistil, že Hospodin chce, abych rostl ve svobodě a že mi tu svobodu nikdy nevezme.
Obrácení ke svobodě potřetí.
Loni jsem se účastnil Katolické charismatické konference a byl to pro mě zlom, po kterém jsem počítal čas na „před konferencí“ a „po konferenci“. Zažil jsem tam neuvěřitelnou sílu společenství církve, ve kterém se pak projevovala i různá zvláštní charismata. Chvílemi jsem měl ale po této zkušenosti pocit, že lehce tíhnu k tomu, abych zaměnil dárce s dary a tak jsem některé věci odložil jako něco, co má své dané místo a čas. Dostal jsem tak příležitost obejmout v církvi i ty dary, které se zdají bláznivé, budí podiv nebo podezření, ale zároveň jsem cítil pozvání k tomu, abych díky této zkušenosti objal o to silněji ty dary přirozené a všední. Objevování Boží dobroty ve všem se od té doby pro mě stalo důležitým motem.
Obrácení počtvrté a popáté by sice mohlo ještě následovat, ale to už by nikdo nedočetl, takže se tady zastavím alespoň ve psaní, ale snad ne v trvalém osvobozování se.
Autor: Petr Dombek OMI