Evangelium – Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně
a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
Nést ovoce. Jak moc radosti a štěstí se skrývá v tom, když člověk může nést ovoce. A kolik smutku je, když se naopak člověk cítí neužitečný, zbytečný.
Na mém milovaném Velehradě, když jsem ještě byl jedním ze studentů, chodíval jsem na intru vždycky v úterky a čtvrtky večer na modlitební setkání. Scházeli jsme se, kdo chtěl, na takovém odpočívadle, místnosti s gauči, křesly a mnoha podsedáky k sezení na zemi. Náplň setkání byla různá, někdy čtení z Písma, někdy zamýšlení z knížky, jindy zamyšlení z Ducha, ale téměř vždy kytara a zpěv. Tyto modlitby většinou vedl náš velehradský otec Radim spolu s naší paní vychovatelkou Marťou.
Občas se stalo, že třeba nečekaně ani jeden z nich nemohl, takže nepřišli, a my jsme tam zůstali sami a před námi večerní chvilka setkání čekající na její využití. V těchto chvílích jsem se vždycky zamyslel, co bychom tak mohli dělat, o čem bych třeba mohl mluvit, poprosil jsem Ducha svatého, aby mi přinesl inspiraci a aby byl s námi, a jal jsem se setkání nějak provést. Měl jsem tyto chvíle moc rád, protože z toho vzešly takové speciální a vzácné okamžiky, a kolikrát jsem se sám divil, co jsem vyplodil. Věděl jsem, že to nemám jenom ze sebe a že bych to sám nezvládl, že bych si takové myšlenky nedokázal na povel sám přivodit. S velkou radostí v srdci na to vzpomínám, že mám tento dar a že jsem tak mohl něco dobrého přinést.
Ještě více se mi líbilo, když jsem po čase zjistil, že tento dar není pro mě, ale pro společenství. V různých jiných chvílích, když jsem myslel, že třeba zazářím nějakým moudrem nebo že zrovna vymyslím nějakou skvělou a hlubokou myšlenku, zůstal jsem úplně dutý. A nic. Prostě nic. Byl jsem z toho trochu zklamaný. Takhle jsem se cítil prázdný a vyschlý, neužitečný. Ono to prostě funguje vždycky jen ve společenství, když jsou tam ti ostatní konkrétní lidé se svými jedinečnými životy, a když toužím po tom je obohatit.
Tuto zkušenost mi připomněla slova dnešního evangelia. Ke každému obdarování, které mohu přinést, musím zůstat v Bohu, protože jinak přinesu mnohem méně, než bych mohl. Jen prázdnou krabici. On do těchto krabic vkládá ty dárečky pro ostatní. Někdy dokonce ani nemůžu sám vidět, co je jejich obsahem, protože na mně je jen tento balík doručit. A je to radost být doručovatelem. Nést ovoce.
Autor: František Pchálek