Evangelium – Mt 10,26-33
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“
Nebojte se
Výzva „Nebojte se!“ je pro mě jedna z nejdůležitějších, nejpotřebnějších a vůbec nejoblíbenějších slov v celé Bibli. Prožila jsem si v životě dlouhé období, kdy jsem se úzkostlivě bála negativních reakcí lidí, chtěla jsem být se všemi zadobře, nikdy se proti nikomu nevymezovat. Kvůli této přecitlivělosti jsem trpěla mnoha strachy. Právě důvěra v tuto konkrétní výzvu „nebojte se lidí“ – jak stojí v dnešním evangeliu – mi postupně pomohla k velkému osvobození a uzdravení. Zaujalo mě, jak často se tato výzva v Bibli opakuje, a naopak, jak málo se v ní píše o pekle (a o těch, kteří v něm skončili, dokonce vůbec). Jestliže je kousek samotného Boha v úplně každé duši, možná je pak peklo jen výstraha a zůstává prázdné. Bůh nevyhrožuje, ale uklidňuje. Z toho vnímám jeho velikou dobrotu a lásku k nám.
To, že má Bůh spočítané všechny vlasy na mé hlavě určitě zahrnuje i to, že vidí každé moje trápení a bolest, nic nepřehlédne. Tím spíš musí znát i pozadí mých selhání a neschopností. A tak není třeba bát se ani jich, protože v Boží péči a ve spojení s Ježíšovou obětí má všechno význam.
Slova na konci: „kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem“ by se mohla zdát jako výhrůžka, ale já to vnímám spíš jako Boží upozornění, že my sami si můžeme svým vlastním postojem zavírat cestu k Boží pomoci. Máme větší cenu, než všichni vrabci… Říkám si, že Otec přeci svět nemohl zařídit tak, aby cesta k němu byla co nejsložitější a co nejvíc nedostupná. Jen my si to pořád komplikujeme tím, že se něčeho bojíme a neslyšíme jeho hlas, který nás zve k pokoji.
A jak se mám tedy ke Kristu přiznávat? Vykřikovat do světa, to mi moc nejde, a vlastně neznám nikoho, komu by to šlo, aniž by druhé neděsil. Ale jako mnohem silnější přiznání ke Kristu vnímám to, které jde i beze slov, když člověk cele přetéká Kristovou blízkostí a životem z jeho učení.
Autorka: Marie Lášková