wall, goal, arched doorway

Naší jistotou nejsou zavřené dveře

Evangelium – Jan 20,19-23

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Naší jistotou nejsou zavřené dveře

Krátce po mém obrácení se stala jedna velmi důležitá událost, která celá léta ovlivňovala můj každodenní život. Byl jsem nadšený z nového daru víry, ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, by se nedalo nazvat křesťanským. Byla to prostě úplně normální situace na malém městě v západních Čechách. Věděl jsem, že víra je mé bohatství, tak jsem ho začal chránit a snažil jsem se ho obhájit před většinou, pro kterou byla má zkušenost jen pozůstatkem „temného středověku“, odsouzená k vyhynutí. A toto byla ta důležitá událost: uzavřel jsem se ze strachu před okolním světem. Nechci říct, že bych se fyzicky oddělil od svého okolí, ale začal jsem si držet vnitřní – emoční odstup od lidí. Měl jsem strach, že mě ostatní zraní, že budou chtít podupat to, co mi je tak drahé – moji víru. Taky jsem se nechtěl „pošpinit hříchem“, tak jsem se začal velmi kontrolovat a nevědomě jsem si zakázal mít někoho rád. Můj svět byl velmi jednoduchý, rozdělený na dvě části: My věřící a vy nevěřící.

Pokud bych to měl všechno shrnout, řekl bych, že moje srdce bylo ze strachu uzavřené vztahům (obrana) a moje hlava ze strachu uzavřená v jakési bojovné křesťanské ideologii (útok). Možná si říkáte, že takhle nesnesitelný charakter je velmi zvláštním výsledkem obrácení. A obrácení to bylo, protože jsem se opravdu setkal s Ježíšem, s jeho láskou a už v tomto počátečním období jsem poprvé Pánu řekl, že kdyby chtěl, tak budu klidně knězem a řeholníkem. Kde je tedy problém? Ve skutečnosti problém není. Je to jenom důkaz stylu našeho Pána, který úplně respektuje můj vývoj, jeho fáze a potřebný čas.

Zmrtvýchvstalý vchází zavřenými dveřmi do životních a náboženských postojů, do kterých jsme se ze strachu zavřeli a dává nám Dar – Ducha Svatého. Jak šel můj život dál, viděl jsem, že mé přesné rozdělení lidí na tzv. věřící a nevěřící je jen částí pravdy. Stejně jako můj přítel a filozof Shrek, jsem si uvědomil, že lidi jsou jako cibule – mají vrstvy. Úkol Ducha Svatého je vést nás množstvím vrstev hloubš a hloubš. To je velmi krásný proces. Vzpomínám si, jak jsem na gymplu psal básničky jedné kamarádce. Víte, nebyla vůbec takový ten „vílí typ“ (nic proti vílím typům), ale jak jsem jí poznával a jak ona se mi dávala poznávat, žasl jsem stále víc, byla stále víc krásná. A víte co? Byla nevěřící. 🙂

Myslím, že tohle je úkol Ducha Svatého: uvádí nás stále hloubš do Otcovy lásky, do radosti a pokoje, které nám Kristus dal, do tajemství Církve (sítě vztahů), do Písma, svátostí… Pravda je prostě jako cibule – mnohovrstvá. Navíc, Duch Svatý nás vede k onomu vyjití papeže Františka, od zvířecí logiky obrany a útoku k opravdovým vztahům lásky, přijetí, trpělivosti a dialogu. Naší jistotou ve vztazích už nejsou dobře zavřené dveře, ale síla Ducha, která se projevuje v tom, že bláznivě milujeme a pokud je třeba, odpouštíme.

Autor: Oťák Medvec OMI

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to Top