Naší jistotou nejsou zavřené dveře

Krátce po mém obrácení se stala jedna velmi důležitá událost, která celá léta ovlivňovala můj každodenní život. Byl jsem nadšený z nového daru víry, ale prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, by se nedalo nazvat křesťanským. Byla to prostě úplně normální situace na malém městě v západních Čechách. Věděl jsem, že víra je mé bohatství, tak jsem ho začal chránit a snažil jsem se ho obhájit před většinou, pro kterou byla má zkušenost jen pozůstatkem „temného středověku“, odsouzená k vyhynutí. A toto byla ta důležitá událost: uzavřel jsem se ze strachu před okolním světem. Nechci říct, že bych se fyzicky oddělil od svého okolí, ale začal jsem si držet vnitřní – emoční odstup od lidí. Měl jsem strach, že mě ostatní zraní, že budou chtít podupat to, co mi je tak drahé – moji víru. Taky jsem se nechtěl „pošpinit hříchem“, tak jsem se začal velmi kontrolovat a nevědomě jsem si zakázal mít někoho rád. Můj svět byl velmi jednoduchý, rozdělený na dvě části: My věřící a vy nevěřící.

Pokud bych to měl všechno shrnout, řekl bych, že moje srdce bylo ze strachu uzavřené vztahům (obrana) a moje hlava ze strachu uzavřená v jakési bojovné křesťanské ideologii (útok). Možná si říkáte, že takhle nesnesitelný charakter je velmi zvláštním výsledkem obrácení. A obrácení to bylo, protože jsem se opravdu setkal s Ježíšem, s jeho láskou a už v tomto počátečním období jsem poprvé Pánu řekl, že kdyby chtěl, tak budu klidně knězem a řeholníkem. Kde je tedy problém? Ve skutečnosti problém není. Je to jenom důkaz stylu našeho Pána, který úplně respektuje můj vývoj, jeho fáze a potřebný čas.

Zmrtvýchvstalý vchází zavřenými dveřmi do životních a náboženských postojů, do kterých jsme se ze strachu zavřeli a dává nám Dar – Ducha Svatého. Jak šel můj život dál, viděl jsem, že mé přesné rozdělení lidí na tzv. věřící a nevěřící je jen částí pravdy. Stejně jako můj přítel a filozof Shrek, jsem si uvědomil, že lidi jsou jako cibule – mají vrstvy. Úkol Ducha Svatého je vést nás množstvím vrstev hloubš a hloubš. To je velmi krásný proces. Vzpomínám si, jak jsem na gymplu psal básničky jedné kamarádce. Víte, nebyla vůbec takový ten „vílí typ“ (nic proti vílím typům), ale jak jsem jí poznával a jak ona se mi dávala poznávat, žasl jsem stále víc, byla stále víc krásná. A víte co? Byla nevěřící. 🙂

Myslím, že tohle je úkol Ducha Svatého: uvádí nás stále hloubš do Otcovy lásky, do radosti a pokoje, které nám Kristus dal, do tajemství Církve (sítě vztahů), do Písma, svátostí… Pravda je prostě jako cibule – mnohovrstvá. Navíc, Duch Svatý nás vede k onomu vyjití papeže Františka, od zvířecí logiky obrany a útoku k opravdovým vztahům lásky, přijetí, trpělivosti a dialogu. Naší jistotou ve vztazích už nejsou dobře zavřené dveře, ale síla Ducha, která se projevuje v tom, že bláznivě milujeme a pokud je třeba, odpouštíme.

Autor: Oťák Medvec OMI