Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Jan 13,31-33a.34-35
Vždy mě trápilo, že nemám na to, abych byla dobrou misionářkou. Vždyť jak bych já mohla svědčit o Bohu? Nejsem žádný velký řečník ani spisovatel, abych evangelizovala slovem, nejsem nadaný muzikant, abych hlásala Boží lásku hudbou, a nejsem ani kreativní umělec, abych dávala ostatním poznat Boha skrze svá díla. Jak bych já mohla zvěstovat chudým radostnou zprávu?
Ale díky prožití toho, o čem se píše v dnešním evangeliu, to už vidím jinak. Budete-li mít lásku k sobě navzájem, poznají, že jste moji učedníci. Můžu svědčit skrze lásku! Jedna z věcí, které jsem díky několika letům v oblátské rodině pochopila a opravdově zakusila, je, že naší první misijní oblastí jsou vztahy, které dennodenně žijeme. Vztahy jako živý důkaz Boha tady na zemi, jako privilegované místo setkání s ním. Abych žila své misionářské poslání, nemusím mít nějaké speciální superschopnosti, stačí, když se budu naplno snažit milovat, jako Bůh miluje nás, považovat toho, koho mám v danou chvíli právě před sebou za toho nejdůležitějšího, a dívat se na něj očima ne svýma, ale těma Božíma. (Ať už jsou to moji nejbližší doma i ti o kousek dál, babičky a dědečci, kteří chodí ke mně do lékárny, anebo všichni ti chudí, opuštění a prchající.)
A jako bonus toho, že můžu prostřednictvím vztahů dávat druhým zakusit Boha, je to, že ho i já skrze žitou lásku s ostatními stále více a více poznávám. Kolikrát si říkám, že vztahy jsou to nejtěžší, co máme, ale zároveň je to i to nejkrásnější a nejvzácnější. Takže určitě stojí za to do toho jít radikálně. Aby tak Bůh mohl být oslaven i ve mně.
Autorka: Kačenka Zahradníčková, Brno