Evangelium – Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „`Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Na střední jsem se snažila Bohu zalíbit. Chtěla jsem být vzorná, plnit přikázání a předkládat Mu své výsledky. Pak jsem ale onemocněla a celý rok jsem nemohla nic. Už jsem neměla způsob, jak bych Mu svým výkonem dokázala, že Jeho přikázání naplňuji a že já Ho přece opravdu miluji.
Pak jsem při jedné modlitbě cítila, jak mi Pán říká: „zamiloval jsem si Tě“. Ahhh… Páni! Byl to nádherný a důležitý okamžik. Pořád jsem však byla nemocná, a tak jediné, co jsem tehdy ze svých „důkazů lásky k Němu“ mohla, bylo přicházet do Jeho přítomnosti a nechávat se Jím milovat. Jak jsem vnímala Jeho lásku ke mně, zamilovávala jsem se do Něj i já. Nebylo to uposlechnutí rozkazu. Má láska k Němu byla (a je:) odpovědí na Jeho lásku ke mně… Myslím, že spíš, než by nám přikazoval: „miluj mě“, nás Bůh zve: „nech se mnou milovat, dovol mi ukázat Ti, jak mi na Tobě záleží… Vidíš, jak usiluji o Tvé srdce?“
Bůh si mě zamiloval a já Jeho taky. Skrze Jeho pohled poznávám, že jsem krásná a milovaná. Můžu snad vůči sobě zaujmout jiný postoj, než jaký ke mně má Ten, který mě zná se vším všudy? Mám se ráda, a to je základ k tomu, abych měla ráda také druhé.
Ale nejprve jsem se nechala milovat Bohem.
Autorka: Dorotka Meisnerová, studentka psychologie