Evangelium – Mk 1,1-8
Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím: Je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Když Jan Křtitel (vystoupil) na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a (přitom) vyznávali své hříchy. Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“
Častěji než bych si přála, podléhám perfekcionistickým svodům: mám dopis přeložit do němčiny, ale Hanka by to přece uměla líp. Vyzdobit místnost na akci? No, sice mám trochu estetického cítění, ale Maruška to udělá ťip ťop. Vařit pro celou partu? Honza je na tohle přece přeborník! Ta paní se mě ptá na Nejsvětější Trojici? Co já vím, vždyť ani Augustin to pořádně nedal, ať se zeptá nějakého kněze. Na srazu spolužáků mi předhazují skandály v církvi, nemám chuť jim to vysvětlovat, vždyť já s tím také nesouhlasím… Ale Jan Křtitel naštěstí perfekcionista nebyl. Byl to trochu zvláštní týpek, možná ani nechodil každou sobotu do synagogy. A kdoví jestli si četl pravidelně v Tóře, aby prohloubil své znalosti. Každopádně pochopil, že Bůh skrze Izaiáše mluví ta slova i k němu, a tedy s tím musí začít hned něco dělat. Bůh totiž neříkal: „Zařiď, ať se ke mně všichni obrátí a já si je pak už jen přepočítám.“ Naopak ho povzbudil: „Dělej, co umíš – tady a teď. Připrav mi cestu, připrav mi ty lidi trochu, ať se zřeknou hříchů a jsou šťastni. Já už potom zařídím, co bude třeba. Já je mám spasit, ne ty.“ Takže jasně, i moje úkoly by někdo udělal líp, ale Bůh rád použije moje omezené schopnosti a „doladí to“. A tak se adresát německého dopisu nad špatnou gramatikou zasměje a zlepší mu to den. Maruška má čas si na procházce vysvětlit věci se svým přítelem. Honza si odpočine před dlouhou cestou. Paní si řekne, že s tou Trojicí je to v mém podání děsná blbost a že si o tom musí sama něco přečíst. Spolužáci se zamyslí, že když v té církvi jsem, tak je možná i o něčem jiném, než jen o selhání jednotlivců… Bůh sám je všechny obdaruje – ale chce, abych mu trochu připravila půdu. Tady a teď.
Irena Tejkalová Karlová, Praha