autumn, fall foliage, oak leaf

Ať se vaše srdce nechvěje

Evangelium – Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: `Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Ať se vaše srdce nechvěje

Když jsem dostala nabídku napsat svoji osobní zkušenost s určitým kouskem evangelia, byla jsem mírně skeptická. Neuvědomovala jsem si, že bych někdy něco takového konkrétního, co by bylo sdělitelné slovy, prožila. Při čtení dnešního úryvku mi ale došlo, že určité otázky a postoje přítomné (nejen) v tomto kousku, se prolínají s mým životem mnohem víc, než by mě kdy napadlo.
„Ať se vaše srdce nechvěje!“
Stalo se to někdy na začátku té podivné „doby koronavirové“. Určitá nejistota z přicházejících změn se na mě valila ze všech stran.
Podle doporučení řady odborníků jsem se i já vydala na procházku do přírody. A protože jsem si nebyla jistá tím, jestli můžu vzít někoho s sebou, šla jsem s Bohem. Ponořená do tichého přebývání v Boží blízkosti jsem došla až na jeden nižší kopec. Bezmyšlenkovitě jsem vzhlédla. Místo lesa, který se měl táhnout, kam až oko dohlédlo, jsem viděla lán pařezů. Les, který jsem znala od dětství, zmizel.
„Jak můžeme znát cestu?“
Stála jsem na cestě a v duchu se ptala Boha, kam to všechno spěje. Nechápala jsem, proč se děje tolik pro mě nepochopitelných věcí. Najednou jsem si připadala příliš slabá na všechny ty změny kolem.
Bez hnutí, ponořená do ticha, ve snaze aspoň z části porozumět světu, jsem stála několik minut.
„Já jsem cesta, pravda a život.“
Najednou přede mnou na cestu vyběhla veverka. Přiběhla až těsně ke mně a podívala se na mě svýma korálkovýma očima.
V tu chvíli jsem se i já začala na věci dívat jinak. Došlo mi, že občas musíme ztratit něco ze svých pohodlných jistot, abychom mohli objevovat krásné nové Boží věci, které nám připravil! Najednou jsem neviděla spoustu pařezů, ale nový pohled na krajinu, který mi absence stromů poskytla. A znovu jsem si uvědomila, že i kdyby se změnil celý svět, tak Boží láska ke mně tu bude stále. Na Něj se můžu spolehnout, věřit v Něj a tím objevovat nové a krásné věci, protože: „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám.“

Autorka: Eliška Kánská

1 názor na “Ať se vaše srdce nechvěje”

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to Top