Evangelium – Lk 24,13-35
Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
A nastane krize
Když člověk cca po 18 letech konečně přestane chodit do školy, někdy možná přijde takové podivné období. Rozvrh přednášek a zkoušek totiž zmizí, už neurčují každý den, a ten plynulý proud, který nás do té doby životem unášel, se zastaví. A nastane krize. Neplní se očekávání vysněné a naplňující práce, nevíme, co bude dál, pro realizaci našich plánů nestačí jasná představa o nich.
Do té doby jsem si myslela, že po škole teprve začnu opravdu žít. Zklamání, vzduchoprázdno, ztráta rovnováhy a nejistota byly a možná ještě pořád jsou Jeruzalémem, ze kterého utíkám. Vím, že Ježíš jde se mnou, ale nepoznávám ho. „Což nám nehořelo srdce?“ uvědomují si zpětně učedníci. Tak jsem si řekla, že musím zkoumat, kdy mi hoří srdce. Je to třeba v práci, když hrozně chci, aby děti pochopily, že jsou milované, protože jsou; když vidím Františka, jak se modlí s celým světem a i se mnou; v rozhovorech, když se mě něco dotkne. Věřím, že tahle setkání a putování s Kristem mi říkají jednu zásadní věc, a to že konec–smrt není finální, protože byly přemoženy začátkem–Vzkříšením a Životem. Že umírat i sobě z lásky má smysl. Takže případně i umřít některým mým představám o životě nebude znamenat konec. A není to rezignace! Spíš to znamená dát prostor pro nový začátek.
Autorka: Štěpánka Lopaurová